Vážky

Neviděla se. Čím blíže šla, tím více se zrcadlo jezera vzdalovalo.

„Ty se přede mnou skrýváš?“

Nastalo ticho – zbytek vody se přestal vlnit,
koruny stromů se dotřásly, podivné hlasy z tmavých
koutů kapradin domluvily, všechen pohyb i šrum
se zastavil…

„Mlčení znamená souhlas?“

Hlava jí klesla, viděla své bílé – špinavé ponožky
v zablácených pantoflích, jenž se pomalu ale jistě
propadávaly do kumulujících se vrstev suché trávy.
Jakmile se snažila pohnout, stébla se proměnila
v prach a mohutné šlahouny staré vrby napodobovaly
prodlužující se zarmoucení na její tváři.
Těla ryb ležela natažená na popraskané zemi,
nebo se ještě topila v bahně, kde mdlýma očima
naposledy pozorovala vážky.

Ty dopadaly na Zem jako meteority.