Schránka

…Teď, o tři roky později, ve směru na Strakonice, se vlak zastaví uprostřed šedi.

Z oroseného okýnka napjatě pozoruje ranní hustou mlhu zakrývající krajinu scenérii a čeká, co z ní vyvstane.
Pár pomalých vteřin uplyne a ženu něco blýskne do oka, (nejspíš slunce), sklopí z toho zrak. Povšimne si, že se půda mírně chvěje jarním větrem. Jakmile více zaostří - už nevidí půdu, ale vodní hladinu, která nekončí a ani nezačíná.
„Proč mi to dneska připomínáš?“ nahlas povzdychne a nervózně přendá jednu nohu přes druhou…

„…Tak už konečně pojedeme?“ zeptá se a otázku si ještě párkrát přehraje v hlavě, kterou nakloní více doprava.
Na mlze, nebo možná na vodě se pohupuje tmavá labuť, jejíž peří se s každým dalším pohybem pálí a malé částice postupně mizí ze světa. Natáhne své dlouhé paže skrze skleněné okno, ve snaze vytrácející se kousky pochytat do svých studených dlaní. 

„Já nechci… Kdy už mě to přestane bolet?“ zašeptá a položí si umouněné dlaně na obličej.
V tváří tvář minulosti se snaží zalepit schránku labutě, kterou už nikdy neslepí.
A jako tehdy, viděla ji, držela ji naposledy.

Voda je tmavá, nevidíš se v ní. Bahno na nohách se táhne a ve mně tíhne touha nechat se zabalit a dopadnout na dno. Jednou jí řekli, že zdrhá před svou vlastní kostrou, již se všichni ostatní drží.
Záchytný bod, v podobě dosedajícího kačera, přebíjí odraz figury ve vaně, kde tak ráda leží a rozplývá se.
Vhozená tableta v barvách kačeřího peří šumí horkou párou, až tu ženu dusiví prostor koupelny nenechá dýchat.
Jeví se zmateně, dokáže rozeznat rybník od vany?

Zapomíná… stejně jako tenkrát na louce…