2023
Rozepsáno…
Proplétají se podél základů, tají kroky a rostou z těch předešlých.
1
Jdeme v zástupu. Ženy, které pochodují ze všech stran kolem nás, se jmenují Obě. Vedou řady tunelem po trase 4 a dohlížejí na naši bezpečnost.
Rona se držela těsně za Barbrou. Ta se pohybuje vždycky na konci řady schválně, aby nebyla vybrána na „přední bránu“.
„Přední brána“ kontroluje všechny řady, tak aby splnily požadované množství zasazených rostlin a sebraly dostatek plodů. Jestliže někdo z řady nesplní zadaný počet, čekají všechny ze stejné linie tři dny spalování plevelu a „přední brána“ rozhodne jaký trest dostane ten, kdo nedokončil svůj úkol. Nejvyšší slovo má v našem úseku paní Nad.
Obě se rozdělily do skupin a na „přední bránu“ povolaly Marii, která stála přede mnou. Když Marii odváděly ke spisům, ucítila jsem, že mi Alex vložila do ruky útržek papíru. Ihned jsem si jej vložila za límec u uniformy, kam jsem si vystřihla malou díru, právě na tyto případy.
Brána, která vede na Spojovací místnost – Spojiště, se pomalu otvírala. Vzduch byl těžší a zaváněl kotoučovými ventilátory, které by asi znovu potřebovaly vyčistit. Otočila jsem se na Ronu, abych viděla její první dotek se Spojištěm.
Jakmile se brána otevře, umělé světlo ozáří naše obličeje, nepříjemný zvuk sirény se promění v desetisekundový výpadek sluchu a ve všech zavládne chaos, tichý vnitřní chaos. Po otevření očí se všechny nastoupené řady odeberou ke stanovištím, kde nás pomocí skenu prohledají. Vše probíhá v mlze a úplné poddajnosti.
Ke skenu přistupují jako první ti poslední z řady. Než se tam všechny odebraly, Barbra si všimla Rony, která se začala více třást, proto ji rychle chytla za ruku. V tu chvíli Rony tvář zkameněla a pomalu Barbru pouštěla. Celý moment trval pár vteřin, ale ony dvě si ho budou pamatovat navždy.
Vůbec bych tu malou holku nepoznala, protože vidět někoho takto poprvé kráčet ke skenu, jsem ještě neviděla, vlastně my všechny.
Uvědomila jsem si, že je Rona naše další zbraň.
Již několikrát se stalo, že Obě objevily u někoho nepovolený předmět. Bývají to sirky, hřebíky, vidličky, nebo i jedy.
Během jednoho týdne našly tři. Poslední byla Sarah z páté řady. Snažila se pustit do kořenů upravenou vodu. Když se to dozvěděla paní Nad, okamžitě se postarala, aby to byla právě Sarah, kdo ji vypije. Už několik dní o ni nikdo neslyšel, ale z doslechu víme, že je stále tady.
Majíce zapomenutý pohled, vidím, jak se nekontrolovatelně předbíhají. Rona se zmateně rozhlédla a společně jsme si položily špinavé dlaně na tváře. Vzpřímeně jsme stály vedle sebe. Nádech, výdech, nádech… ani byste si nevšimli, že dýcháme.
Paní Nad přistoupila k první ženě, byla to Tasha z řady 6.
Už je tu dlouho. Jednou jsem ji zaslechla v úklidové místnosti mluvit s Barbrou o druhé vazbě. Ta se vytvořila roku 2188, což je přesně 46 let. Nikdy jsem neměla možnost Tashu poznat víc a myslím, že už ani nebudu mít tu přílež…
„Kolik dneska Tasho?“ zeptala se paní Nad. Dýchala asi pět centimetrů od jejího oroseného čela. Tasha se začala mírně třást, snažila se to potlačit, ale ono vypětí jsme cítili až do dalších řad. Paní Nad ji chytla a jako plevel jí škrtila obě zápěstí hrubýma rukama.
„Já… dneska jsem zasadila 345 a sebrala 812.“ Tasha sklonila oči k zemi.
Pravidlo 7. NIKDY NEODVRACÍME POHLED
Všem se najednou zrychlil srdeční tep.
„Okamžitě se mi podívej do očí a řekni mi to ještě jednou…“ paní Nad začalo tikat oko.
Tasha zvedla víčka a přímo ji hleděla do hnědých očí. Připomínaly nám podzemní tunely, ve kterých jsme vyrůstaly. V těch jejích se ale nikdo nevyznal.
„Zasadila jsem 345 a sebrala 812.“ znervózněla. Paní Nad odstoupila a nahrbila se.
„Ale Tasho, nevím, proč ti to tak trvalo… vždyť se nic neděje. Já dobře vím, že jsi velmi schopná a hlavně zkušená.“ paní Nad se usmála.
A jako když se zableskne, paní Nad se otočila k Tashe zády… „Ale tvé chování tolerovat nebudu. Urazila jsi mě. Odvrátila si pohled.“ řekla se skloněnou hlavou.
„Já se moc omlouvám, mě to nedošlo, prosím…“ Tasha si klekla na kolena a prosila. „Vezměte ji…“ řekla paní Nad a podívala se na Obě vedle sebe. „Ne, ne prosím, udělám, co budete chtít, už se to nikdy nestane!“ křičela Tasha. „Dobrá tedy… udělej pro mě něco, Tasho…“ vyzvala ji. Nikdy jsme Tashu tak bezmocnou a vystrašenou neviděly.
„Vyber si, o jaké oko chceš přijít.“
„Ne, vy to, to nemůžete, já nechci, prosím…“ Obě ji zvedly a táhly směrem k tunelu.
Nastalo ticho, které je tady obvyklé. „Takže děvčata, ujasněme si, kolik toho musíte zasadit… Alice?“ dotázala se paní Nad.
„Ano, paní Nad. Přesně 385 kusů.“ odpověděla sebevědomě. „Ano, děkuji. A kolik chci abyste sesbíraly, Sunny?“ strčila si ruce do kapes a čekala na odpověď. „Ano, paní Nad. Máme sebrat 850 plodů.“ Sunny si prsty chytla vybledlou látku na šatech a pomalu vydechla.
„Ano, děkuji. Snad si to všechny už zapamatujete. Ještě poprosím řadu šest, aby se odebrala do Spalovny a bude to ode mě dnes vše.“ oznámila hlubokým hlasem a odcházela společně s řadou 6.
Sunny D dorazila do Přípravy ve stejnou dobu jako já, 14. května 2220. V té době nám bylo pět let. Bez ní bych byla ztracená. Vyrůstaly jsme v tom společně a společně odtud taky vypadnem…
