Nová upřímnost

Tam, v bezbřehé minulosti, splétá se rozmanitá síť černých myšlenek, lovíc prachové částečky, ve kterých hledám původ okolního vzduchu.

Snová scéna strnule uvolňuje plynulost mlžného oparu a zásadně popírá novou upřímnost, rychle se formujícího a technicky vzkvétajícího světa.

 

Právě tam, v bezbřehé minulosti, jsem pozorovala plující stromy, plné topících se larev. Taháme za sebou těžké kořeny a snažíme se, aby je nikdo neviděl.

 

Existenciální otázky bez odpovědí a podtón vzdávání, souvisí s překračováním vývojové linky pozorovatele.

Vymýšlím příběh na již označeném ostrově. Každý ví, že se tam neříká nikdy.

 

„Nikdy tu znova neskončim…“ Proč mi to musí opakovat?

 

Obrátila se a splývající oceán se v jejích očích rozprášil při další vlně. V popelovitém písku si zabořila ruce a nohy, tak aby nebyly vidět. Přemýšlela, jak hluboko se boří. Táhnou, táhnou se hluboko jako vlasy v potrubí. To umyvadlo nesnášela stejně jako celý panelák. Jen při pomyšlení se jí srce roztlouklo jako při poslouchání Daft Punku ve smyčkách.