2025
I.
Pravou rukou podržím jedenácté tlačítko, blikající od konce velké palubní desky, než jakou znám a přehodím si jistící kabel (takovým speciálním manévrem, asi jako když pilot náporem větru navede letadlo kolem koruny Osiky, která by se třásla stejně jako mé chodidlo). Kdybych se nezklidnila, určitě by mi naskočila husí kůže a studený pot by mi ji orosil. Se zrychleným dechem se mi zamlží pohled na svět.
Kdyby ten idiot Lukas z technickýho, vzal v potaz můj nápad na filtrování, tak by se tohle nemuselo dít. Proběhne mi v hlavě a utkví mi tam, jak moc bych si přála, aby tu mohl být. Uvědomím si, že se musím soustředit, tak jako když, jako když jsme, jsme…
A vzápětí se jako sněženka vyloupne ze sněhu vzpomínka.
Vzpomínám, když jsme přišli ze společnosti lesa a oklepali si sníh z mokrého oblečení před naší chatou. On se vždycky snažil vypadat, že už toho dobrodružství má dost, ale já dobře věděla, že už plánuje další výpravu k jeskyni Dozvuků nebo taky Tam.
Utřel si stékající nudli do rukávu a nahodil ten svůj šibalský úsměv, čekajíc, co mu na to řeknu. Já jsem mu jenom sundala červenou pletenou čepici po dědovi a pobídla ho, aby šel dovnitř.
Serval si těžké boty i s mokrými ponožkami a bez váhání je utíkal položit před kamna. Ihned se otočil a svalil své drobné tělo na zelený gauč, kde zabořil hlavu do pruhovaného polštáře a s trčícíma holýma nohama, které se mu zimou jen kmitaly, zvolal: „Teto, je mi, mi hjóznáá zimaa!“
Vzala jsem z bočního křesla béžovou deku a chtěla ho do ní zabalit.
„Ne, co to děláš, dyť kouše!“ lekl se. Poté se posadil a bránil se tím uslintaným polštářem. Došla jsem tedy hned pro dříví, které schováváme za chatou pod malým přístřeškem.
-ABNORMALITA DETEKOVÁNA-
Najednou se mi objeví tato hláška na vedlejším displeji, který musím ovládat druhou rukou. V ten moment přestávám zmítat nad minulostí.
Z otáčejícího radaru začne dýmat kouř, hlavní display se vypne a já už teď vím, že musím vydržet, a hlavně nasměřovat modul na vhodný povrch.
Trvalo to několik minut. Naštěstí jsem našla přistávací plošinu v neznámé oblasti.
Ničím jiným se nezabývám a snažím se sama přistát. Tak jako mě to učili. Jasně, už nikdy nebudeme muset využívat manuálního řízení, když máme technologie budoucnosti. Zase jen kecy.
Záchranný modul dopadl porouchaný na zem a já jsem skončila na hoře zvané Yandres. Spíše, než skončila, tak zůstala.
Báli jsme se pro dříví sahat, jelikož v něm žijí různí „bjouci.“ Teda takhle nějak to říkal. Celý velký proutěný koš naplním dřevěnými poleny a pak chvíli upřu zrak na černého pavouka, jak se snaží dostat své nohy zpod těžkého dřeva, které mu je zavalilo. Málem se mu je podařilo vyprostit, ale vtom mě z pohledu vyruší hluboký hlas přírodního jevu, podobný blížící se silné bouři. Vzhlédnu a nevěříc vidím, jak se rychle pohybují kusy sněhu, které se řítí k mým nohám, kde se shlukují do sněhových koulí.
Lavina.
