Skrývám se, skrýváš se, skrývá se, skrýváme se, skrýváte se, skrývají se… V rohu, pod stolem, ve skříni, pod stromem, v díře, pod dekou, v oblacích… co je skrýš? Bezpečný prostor, který nás chrání před vším nebezpečím? Nebezpečný prostor, který nás nechrání před námi samotnými? Počáteční hledání mě přivedlo ke stromu, přesněji ke smrku, který jsme měli doma. Mohli jsme pod ním běhat, mít tam hračky a celkově pod ním trávit čas, protože byl obrovský. Občas však nastaly záhadné až nebezpečné situace, které jsme nechtěly, aby někdo viděl. Tím se pro nás stal „bezpečný“ prostor nepředvídatelným místem, kde jsme se mohli navzájem testovat. Ukrývaný člověk je ve skrýši pod různými emocemi, ale mě asi nejvíce zaujal pocit křehkosti, nestability a neviditelnosti. Jakoby se z člověka stával objekt – váza – na stole, jež perfektně zapadá do prostoru obývacího pokoje. Akorát, že v přírodním prostředí se tato křehkost stává nevýhodou k možnému objevení. Inspiroval mě český folklor na porcelánových vázách, ten jsem převedla do částí těl (chodidla, hlava) na dvou obrazech Hledaný a Potenciální smrt křemenáče. Chtěla jsem u jednotlivých obrazů zachovat podivnou atmosféru venkovního prostředí, ať už se jedná o zarostlý les, podvečerní mýtinu nebo spletitý porost pod stromem.
