První pokus
Byli jsme dětmi. Nebo jimi stále jsme? Nemotorné pohyby a dětské chování mě přivedly k představě vany jako prostoru očisty, který však může být narušen přetrvávajícími myšlenkami z minulosti. Koupelna se pro mě stává intimním prostorem, v němž se mohou každodenní úkony proměnit v existenciální otázky a vést člověka do stavu emoční zranitelnosti. Snažila jsem se tento prostor propojit s dětstvím – obdobím představivosti, nejistoty a růstu. Objevují se proto motivy dětského oblečení, hraček a jednoduchých, neohrabaných pohybů, které jsou dospělému člověku často vzdálené. Postupně jsem od dětských postav přešla k Vrbovým bytostem. Ty sedí u vany s vrbovými proutky vyrůstajícími z jejich těl. Mají lidské tváře a končetiny, přesto působí jako cizí objekty v prostoru koupelny. Přicházejí zvenku, ale nemají možnost tento prostor opustit. Koupelna se tak stává místem mezi očistou a uváznutím, mezi bezpečím a neklidem. Prostor určený k očistě může paradoxně spustit kolotoč nechtěných, melancholických až depresivních myšlenek. Právě v tomto rozporu pro mě spočívá význam katarze.
